Děti jsou zase nemocné. Teče jim z nosu, kašlou, berou antibiotika. Na mši se nejde, zůstávám s nima doma.


 

Pozitivně bráno – aspoň zas jednou bude nedělní oběd, když na jeho přípravu bude o ždibec víc času. S polévkou, i s pokusem o dezert. Vařím, odpovídám při tom dětem, dělám, jak jsem se hrozně lekla, když na mě L. podesáté dělá své „báááf“...

Zapínám TV Noe. Mše svatá z Vatikánu. Poslouchám. Mezi přípravou oběda, utíráním nosů, ukazováním obrázků v Krtečkovi.

Upřímně, nemám moc ráda závěr liturgického roku a jeho apokalyptická čtení. Není to asi dobře, ale vždycky na mě při tom padá hrůza. Strach mě zužuje už delší dobu. Dění kolem, překvapivé, zmatené, divné... Ukrajina, Brexit, Rusko, migrace, volby v USA, teroristické útoky, války... Jaká budoucnost čeká naše děti?

Dřív jsem nikdy moc nechápala ten verš z Bible: „Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!“ Překvapivě, když mám děti, získává pro mě význam. V tom chaosu divných událostí je pro mě nejhorší strach o mé děti. Představa, že trpí... Každý den se dívám do jejich nevinných radostných očí. Zatím moc neví, co je strach, násilí, bolest... A já se bojím, aby to nemusely poznat.

Jako matka vnímám plno věcí jinak než dřív. Už na gymplu jsme byli na projekci o siru Nicholasu Wintonovi a jeho dílu – záchraně mnoha dětských životů. Když jsem viděla dokument o něm nedávno, vystoupil mi najednou úplně jiný moment než dřív. Moment, kdy se rodiče loučí se svými dětmi – nakládají je do vlaků a nechávají je jet. Malé děti, samy, daleko, vlastně ani sami neví přesně kam... Představuju si, že bych takhle někam měla poslat své dvě malé děti. Jaký strach a bolest to musela pro ty rodiče být?

Poslouchám kázání papeže. A při tom ukazuju na obrázky v Krtečkovi a snažím se utišit L. snahy o čtení. „Tíst, tíst, tíst“. Je tedy možné, že jeho slova vnímám dost zkresleně. Ale stejně mě oslovují...

Bůh nezapomíná na svoje věřící, drahocenný majetek, kterým jsme. Táže se nás však na smysl naší existence. Obrazně řečeno jsou tato čtení jakýmsi „cedníkem“ plynutí našeho života, připomínají nám, že téměř všechno na tomto světě pomíjí jako tekoucí voda. Existují však cenné skutečnosti, které zůstanou jako drahocenný kámen v cedníku. Co zůstává? Co má v životě cenu? Jaké bohatství nepomíjí? Dvě určitě: Pán a bližní. Toto jsou dvě největší dobra určená k lásce. Všechno ostatní – nebe, země, ty nejkrásnější věci, včetně této baziliky – pomíjejí. Nesmíme však z života vylučovat Boha a bližní.“

Co je důležité? Bůh a naši bližní. Jak často ale na to zapomínám.

Člověk postavený Bohem na vrchol stvoření je často skartován, protože se dává přednost věcem, které pomíjejí. A toto je nepřijatelné, protože člověk je v Božích očích tím nejcennějším bohatstvím. (...) Je třeba se znepokojovat, když je svědomí umrtvováno a nevšímá si už bratra, který strádá opodál, či vážných problémů světa, které se stávají jen obehranými refrény televizního zpravodajství.“

Strachuju se o věci, se kterými toho moc nezmůžu. A mezitím mi mezi prsty utíkají události, se kterými něco dělat můžu... Utíká mi mezi prsty čas mých dětí, protože bych často byla radši někde jinde a dělala "užitečnější" věci, než podesáté stavěla ty stejné puzzle, popřípadě věž z kostek, nebo odpovídala na věčné: „Co, maminko? Cože? Cos to žíkala???“

Zaznívá to celkem často. A vnitřně to vím. Být tady a teď. Nestrachovat se, důvěřovat Hospodinu. Je to pro mě ale někdy hrozně těžké. Na druhou stranu – ta apokalyptická čtení, která tak nemám ráda, a možná i ty divné události kolem nás, nám dávají příležitost vrátit se na správnou cestu. Zamyslet se. Narovnat se. Nadechnout se. Protříbit zas hodnoty. Obrátit se k tomu, co je důležité. A to je dobře...

 

Plné znění papežovy nedělní Homilie najdete na radiovaticana.cz