Žehlím. Mladší dítko má poobědového šlofíka. Starší si vzorně staví duplo. Takřka rodinná idylka...


 

Žehlím si to o sto šest. I když bych raději dělala jiné věci.Ten koloběh – praní, sušení, žehlení, úklid prádla … praní, sušení, žehlení, úklid prádla.... mě pomalu ale jistě ubíjí. Nemá to konce. A nikdy asi mít nebude.

Najednou ke mně H. vzhlédne.

„Copak?“ ptám se.

„Já bych jednou, až vyrostu, chtěla dělat všechno co ty...,“ řekne.

Cože?, divím se v duchu. Jak něco takového může říct zrovna, když žehlím?

„Jako co, prosím tě?“, ujišťuju se, že jsem slyšela správně...

„Všechno, co dělaj maminky... Víš... Třeba koupat Lídu. A tak.“

Usmívám se. I přes tu horu prádla...

Nedávno jsme zase vstávaly brzo. Snažím se děti co nejrychleji obléct, abychom stihly včas vyjet. H. nespolupracuje. Sedí mi na klíně a já se snažím nějak (jakkoliv!) na ní narvat kalhoty. Nejraději bych už na ní zvýšila hlas. Když tu najednou se na mě otočí a zničehonic zahlaholí... : „Maminko, já tě mám táááák hlooozně ráda.“ A chytne se mě kolem krku, tak nejpevněji, jak to jen jde. L. stojí opodál a jakmile uzří tuto láskyplnou scénu, začně hlásit svoje „Taky tujííít, takýýý tujííít, Jííída takýýý...“ A vrhne se mi kolem krku taky. A tak si sedím, zcela znehybněná a odzbrojená.

Je neděle. Využívám, že je manžel doma a mizím do koupelny. Děti se přilepují na něj. Po chvíli vcházím do kuchyně. "Kjááásná si, maminko." vybafne na mě z ničeho nic H. Směju se.

Moje děti mě stále odzbrojují. V situacích, kdy pospíchám, kdy nemám čas, kdy mi všechno leze krkem a kdy se na mě splíny valí ze všech stran... V situacích, kdy to nečekám. A já se chci nechat odzbrojovat. Nebo spíš - učím se to... A tak odkládám žehličku, zapomínám na čas, na to, že spěcháme, že bych měla začít vařit oběd... a nechávám se objímat. I když bych mohla hartusit, že teď na to přece není čas... Však co je v životě důležitější? Moje děti jsou děti teď. Prádlo na praní tu budu mít i za deset let, ale tyhle konkrétní chvíle už se nevrátí...