K vánocům jsem (mimo jiné) dostala 6 kuchařek.  Řekla bych tedy, že mám pro rok 2017 program jasný. Uvařím se. A asi doslova.


 

Vždycky jsem vařila ráda. Bavilo mě to. Bavilo mě stát u plotny, experimentovat, vymýšlet si své nové recepty, ochutnávat, dochucovat, čekat, těšit se... Poslední dobou se to moje nadšení ale někam vytratilo. Někam? Já přesně vím kam. Děti ho vyhnaly!

Vařit pro děti je nevděčný. Nebo aspoň pro ty moje. Nevím, jak to funguje v jiných rodinách, ale já se vždycky pousměju, když slyším takovou tu hlášku „Ta má děti, ta přece musí umět vařit!“. Osobně mám totiž pocit, že mateřství moje kuchařské dovednosti dosti degradovalo. Kde jsou ty časy, kdy jsem si mohla půl hodiny něžně míchat cibulku? Kde jsou ty časy, kdy jsem měla na vaření klid, mohla si desetkrát ochutnat a desetkrát jídlo dochutit? Teď tak akorát musím hlídat dvoje dětské ručky, které chtějí každou chvíli s něčím pomáhat.

Ze záliby se stala povinnost. Vařit se prostě musí. Každý den. Furt. A zas a znova. Děcka přece nenechám hlady, že. A co víc, musí se vařit strava měkká, nekořeněná, nepálivá, nesolená… a tak dále, však to možná znáte. A i když splníte všechny tyhle požadavky, stejně to nezaručuje úspěch…

Jak já nemám ráda ty naše klasické kuchyňské scény - uštvaná matky (rozuměj já) v kuchyni, pot ji stéká z tváře,  jak se snaží a snaží uvařit co nejrychleji, u nohou (resp. na nohou) má dvě děti, co řvou „hláááád hláááád hlááád.“. Zátěžové povolání hadra. A když je konečně uvařeno a vy to nadšeně naservírujete, vaše milé dítko se na vás tak nevině podívá, sní půl lžíce a zahlásí: „Já už ale nemám hladík!“.

A nebo jinak. Expert na tohle je naše L. S láskou a nadšením si pěstujete tu svou bio eko supr trupr zeleninu… Abyste ji pak s ještě větší láskou a větším nadšením uvařily dětem na oběd. Cítíte se právem hrdě. Vždyť co může dát dětem víc než jídlo z čerstvé zeleniny, navíc z vlastní zahrady? To jsem tahle vařila nějakou omáčku k rýži. Cukety, rajčata, mangold a kdovíco jsem ještě na tom našem placu natrhala. Byla jsem nadšená, jaká jsem úspěšná pěstitelka a kuchařka (mě to totiž chutnalo). A naše L. pak poctivě vyjedla veškerou rýži, každé zrníčko, které nebylo namočené v oné majdě. Rýži si přidala třikrát, omáčky se ani nedotkla.

Vždycky když jsem v takových svých kuchyňských splínech vybaví se mi útržky z jedné přednášky. Tahle přednáška se mi v mysli vrací snad nejvíc ze všech, které jsem kdy slyšela. Kupodivu nebyla na téma „vaření základ rodiny“ ale na téma „modlitba v rodině“. Proběhla jeden rok v rámci KCHK v Brně. Byla poměrně vtipná. Přednášející, kněz, totiž začal něco v tom stylu, že oni se v rodině vlastně nikdy společně nemodlili. Že se modlili společně tak akorát před jídlem. A pak několikrát zdůraznil, ať jako rodina hlavně společně stolujeme, že to je základ.

Říkal toho určitě ještě víc, ale tahle základní myšlenka mi uvízla v hlavě  a vrací se mi tam velmi často. To, že máme jako rodina společně stolovat, setkávat se u společného stolu. Že bez společného setkávání nemají snahy o společnou modlitbu (duchovní život rodiny) smysl.  

Je to pro mě výzva. I když mě to vaření často nebaví, polovina toho někdy skončí na zemi, děti každou chvíli u jídla mrčí, popřípadě ho kydnou nejen na sebe, ale i na stěnu vedle… Říkám si, že to třeba přece jen asi má smysl.

Snažím se vaření brát jako prostředek. Prostředek k vytváření příležitosti pro rodinnou pospolitost. Pro to být spolu. Popřípadě pro navození slavnostní atmosféry, kouzla okamžiku (vaření je totiž i o stolování – nachystání stolu, naservírování…). Vlastně si neumím představit naši rodinu bez našich společných večeří. Každý večer se vždycky sejdeme, sesedneme ke stolu. Během jídla se dozvíme, kdo měl jaký den… Jo, stojí mě to nějaké úsilí - nachystat všem nějakou tu krmi. Asi by bylo jednodušší vrazit dětem rohlík a manžela pověřit, ať si buď ohřeje zbytky nebo rozpeče tvrdej chleba… A sama se jít zavřít někam do klidu. Ale pevně věřím, že to stojí za to.

A tak jsem si letos k Vánocům přála kuchařky. Řekla jsem si totiž, že nepropadnu svým splínům. Listuju v nich, vybírám, zkouším nové recepty. Mám totiž plán - proti své kuchyňské lenosti půjdu protiútokem. Jo, zdá se mi to často jako marnost. Na druhou stranu, když mi pak občas dítě řekne „móóóóc dobže si to uvažila, maminko“ cítím se hned jak mistr světa amoleta.

A taky si říkám, že třeba tím svým malým umem kuchařských buduju trvalé hodnoty. I když se to nezdá. Čekala by snad ona maminka onoho kněze, že na ní jednou bude, právě z pozice kněze, vzpomínat v přednášce o modlitbě v rodině? Kdo ví, že…

A tak se snažím neusilovat o velké věci, ale být věrná svým malým úkolům. Třeba oné  přípravě čerstvé stravy. Vždyť kdo ví, jak si to Pán jednou použije.