Vzpomínám na hodiny ve škole. Měli jsme předmět o práci s ohroženými rodinami. Jeho hlavní náplň byla četba knihy. O výchově.


Jako tehdá bezdětné mi bylo plno věcí nejasných, divných. Jedna kapitola, myšlenka, mi uvízla v hlavě. A to to, že by měl mít člověk nějaký cíl své výchovy. Na ten cíl myslet, hlavně v náročných situacích. Stále se konfrontovat s tím, co chci z dítěte vychovat a přemýšlet, jestli ty jednotlivé kroky k tomu vedou.

Vzpomínám, jak mi tehdy nebylo jasné, co tím chce básník říci.

Ale jak moje děti rostou a dostávají rozum, stále častěji se mi takhle myšlenka vynořuje v mysli. A konfrontuje mě s mojí pohodlností, leností, netrpělivostí...

Mladší dítko mělo jít spát po obědě. Vztekala se, řvala, chtěla svůj polštářek a já netušila, kde ta zatrápená věc může být. Křik slyšela starší a hbitě, od nedojezených těstovin, běžela do obýváku a přinesla mi onen polštářek. Včera vypraný, dnes patřičně okrášlený otisky dětských tlapek od rajčatové omáčky.

Každý den mi moje děti chtějí pomáhat. A já bych tak ráda tu věc udělala sama! Rychle, svižně, efektivně, bez zbytečného nepořádku, dočista. Je mnohdy o tolik jednodušší poslat je pryč, říct, ať chvíli počkají, než je neustále do něčeho zapojovat a vymýšlet smysluplné činnosti. Je tak jednoduché pustit jim televizi... A mít klid.

Toužím po uklizeném bytě. Kam můžu bez ostychu vzít neohlášené návštěvy. Toužím po tom, mít v domácnosti hotovo. Jenže mi přijde, že to je s více dětmi nereálná meta...

A jak ráda bych se věnovala svým koníčkům. Od doby, co se zrušil polední spánek a většina dní se jede nonstop od rána do večera, stále častěji ve mě hlodá červíček „A co já? Na co mám právo já?“ Nebylo by jednodušší prostě dát obě do školky, jít do práce? A konečně vidět nějaké výsledky?

Jenže pak si vzpomenu, jaké bych je chtěla vychovat (i když si moc nefandím, že se nám to povede).

Chtěla bych, aby uměly čas trávit aktivně a kreativně. Aby uměly využít smysluplně volný čas.

Aby uměly pomoct lidem okolo. (A mě samozřejmě :))

Chtěla bych, aby měly spolu hezký vztah. Aby měly, až vyrostou, oporu v rodině, jako máme my teď. Aby neměly jen rodiče, o které se mohou opřít, ale i sourozence.

A tak poděkuju za přinesený polštář (a spolknu výčitku o umaštěných rukou). Přistrčím židli ke kuchyňské lince. Nechám dětem točit s pasírovačem, i když se tak čas práce protáhne na několikanásobem. Ustupuju ze svých představ o dokonalé ženě na rodičovské a přiznávám si, že nestíhám vše (protože pro moje děti je zahraní si Člověče nezlob se důležitější než umytá okna a dokonale vypletá zahrada :))

Ale... Stále to tedy pro mě není mnohdy jednoduché :)